Výlet lodí z Mandre k ostrovům Škrda a Maun aneb jak se ze mě stal milovník lodních výletů

Od útlého věku jsme s bráchou byli neskuteční „poblióni“. Krom vlaku nám bylo špatně v každém dopravním prostředku. Nutno podotknout, že mně se dělalo špatně i na houpačkách! Kinedryl a pytlíky byly nezbytnou součástí našeho cestování. Káju to ale s pubertou a následnou dospělostí přešlo, zatímco v mém případě se o zlepšení mluvit nedalo. Manžel ani kamarádi nechápou, že už po dvou až třech zastávkách autobusem zelenám a přestávám mluvit. Osobně si myslím, že kdyby na to nebyla technologie, hravě bych mohla zastoupit seismologické detektory.

Že jsem mimo pevnou půdu pod nohama, poznám i na lodi pro 3 tisíce lidí, takže když nám Kája s manželkou a dětmi uprostřed společné dovolené na chorvatském ostrově Pag oznámili, že pojedeme na výlet lodí pro 20 lidí, zježily se mi všechny chlupy na těle. Plán zněl lákavě. Vyplujeme v odpoledních hodinách z přístavu v Mandre a podíváme se k ostrovům Škrda a Maun. Mé obavy, že budu vydatně krmit rybičky, byly přesto velké.

Pravdou je, že za ta léta jsem přišla alespoň na malý fígl, jak neposedný žaludek ošálit a ač to bude znít zvláštně, tak docela zabírá, když se pořádně nacpu. Před dlouhými cestami busem nebo jiným dopravním prostředkem se tedy řádně naláduju a v příručním zavazadle mám místo knížek a časopisů hromadu dalšího jídla. Zkrátka, dokud má bříško co zpracovávat, nemá čas „myslet“ na to, že mu houpání nedělá dobře.

Připraveni k plavbě

Kapitán nás seznamuje s trasou plavby

Potápěčská výzbroj, plavky, ručník, pet láhev s vodou a samozřejmě velká sváča. Na lodi je nás asi 15 a kapitán mluví docela obstojně česky. Je vtipnej a je vidět, že s dětmi to vyloženě umí. Chtěla jsem taky chvíli řídit loď, ale ratolesti okupovaly kapitánský můstek prakticky non-stop. Cestou k prvnímu ostrůvku to na otevřeném moři dost houpe. Sledování nepohyblivého horizontu a hra na „balanc“ (kdo se déle udrží na jedné noze) mi pomáhá přečkat větší vlny. Zato děti jsou nadšením bez sebe – háže to, šplouchá to, vysedávají na přídi a hrají si na Kate a Lea z Titaniku.

Blížíme se k ostrovům Škrda a Maun

Ostrov Škrda

Ani se nenadějeme a „parkujeme“ v jedné z extra průzračných lagun u ostrova Škrda. Jen co se motor zastaví, skáču do vody. Je to lahoda. Krom nás tu nikdo není. Voda tu má barvu, za kterou by se nestyděly ani Seychelské ostrovy. Tahle místa na Chorvatsku prostě miluju.

Soutěžíme o nejlepší kreaci ve skoku do vody a můžeme se málem smíchy potrhat, když Kája při jednom pokusu o ladný skluz pod hladinu ztratí plavky. Když jsme všichni dostatečně vyčachtaní, velí kapitán k přesunu na druhý ostrov.

Ostrov Maun

Kotvíme v malé zátočině s mělkým písčitým dnem. Je tu jako v ráji. Skrze křišťálovou vodu vidíme celý podmořský svět. Neuvěřitelné, že někteří lidé létají tisíce mil za tím „opravdu krásným mořem“, když ho máme sotva pár stovek kilometrů od domova.

Moře je neskutečně průzračné

Podmořská fauna a flóra tu na rozdíl od turistických míst opravdu žije. Ve vodě si hovíme. Se švagrovou jsme našly krásné mušle. My ženy jsme prostě na to estetično. Brácha ten hledal jiné úlovky. Vylovil celkem velkého a hrozivě vzhlížejícího kraba, kterého nám nepozorovaně podstrčil na loď přímo k nohám. Ječíme jako smyslu zbavené. Ve svém křiku jsme ale osamoceny. Kája s dětmi a půlkou osazenstva lodi včetně kapitána se řežou smíchy. Byli na nás domluvení. Alena nelení, skáče do vody a manžela se snaží topit. Marně samozřejmě.

Fishpiknik na lodi

Lehce mi zakručí v břiše. Ze všeho toho potápění, plavání a skákání z lodi mi docela vytrávilo. Netrvá však dlouho a kapitán a kuchař v jedné osobě nás volá ke stolům. Podává se čerstvě grilovaná makrela s vynikajícím zelným salátem a chlebem. Nikdo nemluví. Všichni mají boule až za ušima. Pro ty, kteří na ryby nejsou (neví, oč přicházejí) je připraveno maso. Mám co dělat, abych svou porci „dorazila“. Můj muž si dokonce přidává. Vážně nechápu, kam to dává. Pozdní oběd/brzkou večeři zapíjíme místním vínem. „Tento způsob odpoledne zdá se mi maximálně příjemným“, pronáším zcela spokojeně. Ještě chvíli se oddáváme atmosféře úžasného místa a pak vyplouváme směr přístav.

Fishpiknik na lodi

Cesta zpět je veselá. Víno, ženy, děti a žádný řev. Myslím, že synovci dnes budou spát, jako když je do vody hodí.

Ani se nenadějeme a jsme zpět v přístavu. Vystupujeme z lodi a až v ten okamžik si uvědomuji, že nejenže jsem výlet přečkala „bez ztráty růžičky“, ale dokonce jsem si ho i skvěle užila!

Večer mi to nedalo a musela jsem se podívat, jaké jsou další možnosti, kam se vydat lodí. Ta překrásná téměř nedotčená místa mi prostě učarovala.